Petr Kotrlík

První cesta Íránem. A zdaleka ne poslední

25. 08. 2014 9:32:44
Írán je plný kontroverzí a západem déminizován. Přesto stojí za to poznat místní kulturu a lidi, kteří patří k nejpříjemnějším, nejpohostinnějším a nejnápomocnějším na světě. Při naší cestě bez cestovky jsme neměli sebemenší problém, ačkoliv jsme měnili plány ze dne na den.
Stařeček z Kandovanu
Stařeček z KandovanuPetr Kotrlík

Potůček úžasně kroucený jako had a protínající planinu s anglicky střiženým trávníkem, který žmoulají ve svých ústech koně a krávy patřící pár místním domorodcům malinkaté bezejmenné vesničky, jíž z jedné strany lemuje gigantický skalní štít, jehož vrcholky ořezává mlha dodávající tomuto romantickému místečku dokonalou atmosféru.

Jsme již týden v Íránu a vidíme přenádherné místo, které kupodivu nenaleznete na žádných fotografiích ani v cestopisech. Jako bychom objevili místo, o němž není nikde vidu ani slechu. Místní se nenechají rušit naší přítomností a pokračují ve svých stereotypních těžkých, leč zajímavých životech. Vlastně ani my jsme o tomto místu nevěděli. Dorazili jsme sem čirou náhodou po túře z Masoulehu. V ten okamžik ve mně proudily dva pocity – jeden by se dal přirovnat k dobytí Mt.Everestu, neboť mé dýchající ústrojí, stejně tak všechny svaly v nohou mi důrazně říkaly „už o krok ani dál!“. Druhý mluvil jasnou řečí: zůstaneme tu déle než dvě noci.

Ale vraťme se na začátek, kdy jsme si koupili letenky do Teheránu a slyšeli ze všech stran, jaký to jsme blázni. Pardon, ne ze všech stran – cestopisy i knihy „mluvily“ trochu jinak, trochu ze zkušeností: Írán je skvělá zem nejúžasnějších lidí na světě. A to se na rozdíl od neznalých lidí, kteří s naší cestou spojovali neustále dvě Češky unesené v Pakistánu, s teroristy, nevyzpytatelnými Araby či s Irákem - tedy naprosto odlišným národem - potvrdilo.

Naše plány se od počátků měnily. Z úvodního nápadu, že budeme putovat po horách s krosnou a navštěvovat vesničky a menší města prozrazující pravý život běžných Peršanů, vzešla náročná cesta po třetině Íránu od středu k západu až na jih. Ale ani ta nebyla naplněna – již druhý den se naše plány poněkud změnily a to platilo prakticky až do samého konce našeho cestovatelského zážitku.

Už v Teheránu jsme nebyli ubytovaní v místě naší rezervace, ale v levnějším hotelu, který nám zařídila naše spoluobčanka Klára, již jsme potkali na letišti v Istanbulu. Jelikož do Íránu cestovala již potřetí, měla na rozdíl od nás hodící se kontakty.

V doslova žhavém Teheránu, kde bylo přes 40°C, jsme už při prvních krůčcích zjišťovali, co nás v následujících dnech čeká. Zírající Íránci, neskutečná parna (přesto se nedá říct, že by se nedala zvládnout – koneckonců lepší vedro než zima že?), a také neustálé otázky, hlavně odkud jsme. „Yes, Čekoslovakia“. Ano, v Íránu většina lidí stále neví, že jsme dávno rozdělení, ale to je běžné prakticky po celém světě. A když ví, vzpomenou si až po naší připomínce, že jsme Češi a se Slováky nemáme už pár let nic společného. Pár občanů islámské republiky ani nevědělo, kde se naše zem nachází. Ale můžeme se divit? Od doby, co jsme naší cestu plánovali, jsem se setkal i s otázkou: „Kde je Írán? Někde u Afriky?“. A pokud tento národ někdo nezmiňoval s africkým kontinentem, tak ho měl problém zařadit alespoň na Blízký východ (a kde je vlastně ten Blízký východ?). Při problémech, jaký Írán měl (islámská revoluce, válka s Irákem, tvrdý politický i náboženský režim) se vlastně divím, že někdo v zdejších krajích ví, že nějaký náš národ existuje, zvlášť když jsme s Íránem dlouhá léta neměli nejlepší vztahy i kvůli podpoře USA (rádio Svobodná Evropa), případně Izraele. Ale zeměpis není problematický jen pro okolní svět, ale také pro nás.

Zatímco většina turistů považuje Teherán za nudné město, kde není nic k vidění, my byli maximálně spokojeni. Potkávali jsme místní lidi a vychutnávali íránskou atmosféru. Památky a turistické objekty nebylo to, po čem jsme prahli. Ačkoliv Azadi Tower byl krásný i přes ten smog a plný provoz.
Vzhledem k tomu, že nám nepřišla na email rezervace jízdenky do Tabrízu (náš další cíl), museli jsme problém vyřešit na vlakové nádraží. Nebyl žádný problém – jízdenky byly dodatečně vytištěny a my se už mohli pomalu těšit na 16hodinový výlet na západ.


Ve vlaku se potvrdilo, jak moc jsou íránští občané nápomocní (po zkušenostech s Araby jsme byli zprvu trochu paranoidní a obávali se, že za každou pomoc budeme "muset" platit, ale Peršané jsou Peršané, zcela odlišný svět). Krosna padla do rukou spolujezdce, který ji uložil do úložných prostorů, ačkoliv jsem o žádnou pomoc ani nežádal. Po chvíli jsme se seznámili. Byl to filosof našeho věku vyučující na teheránské univerzitě, který jel domů za svou rodinou. Na svůj národ byl patřičně hrdý a nevěřil, že jsme byli svědky, jak někteří lidé nedodržovali ramadán. Možná měl pravdu. Cestovatelé mají během ramadánu výjimku a vzhledem k tomu, že většina Íránců během tohoto devátého měsíce islámského kalendáře cestuje, lze těžko říct, zda všichni dodržují půst či nikoliv.

Filosof milující moderní techniku nám s nadšením dodal svůj kontakt na whatsapp, který Íránci hojně využívají. I kvůli tomu, že je facebook v této zemi zakázaný. Přesto, jak se časem ukázalo, ho má spousta lidí. Člověk je odjakživa vyčůraný a najde si každou možnou skulinku. Dokonce v internetové kavárně jsme mohli zajít na jakoukoliv naší českou webovku, ale až v momentě, kdy místní přišel, dvakrát klikl na jakýsi program, který odblokoval všechny zakázané stránky. Ani tvrdý íránský režim, který je rok od roku tolerantnější (nechme se překvapit, kam až to dojde), nedokáže zastavit zejména mladé lidi, kteří neustále sledují, co se v Evropě, ale i v Americe, kam se někteří dokonce chtějí odstěhovat, děje. „Všechno je tady nelegální,“ smáli se například mladí studenti, které jsme potkali ke konci své cesty a kteří uměli perfektně anglicky. „I když je tady alkohol zakázaný, chodíme pít,“ potvrdili nejen oni, že jsou skulinky, jak se lze občas cítit svobodně.

A proč je vlastně facebook zakázaný? Podle filosofa si vláda usmyslela, že je příliš protiislamský. Tento chlápek byl dokonce jeden z mála, který se nechtěl odstěhovat. Proč? Podle něho Evropa až příliš nemá ráda muslimy. Z jeho výrazu bylo patrné, že je kvůli tomu rozmrzelý až smutný.


Nám se z Íránu po pár dnech také nechtělo. V Tabrízu jsme opět potkávali milé lidi. V obchůdku se sladkým pečivem jsme měli dokonce nákup zdarma. Potkali jsme také velkého íránského cestovatele, který procestoval Evropu na kole. Chtěl nás také pohostit, ale tuto nabídku jsme bohužel omylem odmítli. Usměvavý chlápek poté zmizel a my ještě krátce klábosili s dívkami, které nás v krásném parku El-Goli zastavily. „Ty, které nenosí burku, ale jen šátek, nemají naše náboženství tolik rády. Je v tom ale hrozné vedro. Mrzí mě také, že nemůžu randit s nějakým chlapcem, ale mám své náboženství ráda,“ říkala místní dívka, která nás s radostí doprovázela, chtěla za nás zaplatit také autobus a dovedla nás tam, kam jsme chtěli.

„Většina žen, které nosí burku, jsou z dřívější generace, protože je jejich víra v islámské zákony silnější než u nové generace,“ řekl nám pro změnu jeden chlápek našeho věku, který byl velmi prozápadní a moderní. „Většina dívek mého věku to tak nechtějí, chtějí mít volnost při výběru šatů, ale režim s tím nesouhlasí a snaží se zastavit jejich snažení! Proto nosí místo burky šátek, je krásnější a pohodlnější.“

Ačkoliv po ulicích nebývá tak čisto jako u nás, íránské parky jsou dokonale udržované. Střižený trávník, krásná zeleň i v těch největších parnech, ani smítko špíny. A proto jsme častokrát nalézali v těchto místech naše útočiště. Nemáte obavu, že si sednete na něco smradlavého, jako je běžné v našich parcích. Ani že tu narazíte na feťáky či bezdomovce, ačkoliv těžko říci – kdo je ten pán, co tady spí na zemi? A co tamten? I my jsme si tu dáchli a odpočívali s lahváčem v ruce, nikoliv tím pivním, ale s jakousi ovocnou šťávou, která byla naším oblíbeným pitím.


V Tabrízu jsme víceméně pouze odpočívali, pominu-li úvodní zajížďku do Kandovanu, kde žijí lidé v jeskyních a mnozí z nich stále tradičním životem, ačkoliv jsou tací, kteří využívají příliv turistů a otevřeli si malé obchůdky. Zde jsme až tak vítaní nebyli. Místní by pravděpodobně rádi žili zase v klidu jako kdysi, hlavně bez fotografů. Přesto jeden utrápený, přesto milý stařeček za námi přišel a dovolil mi udělat fotografii. Škoda jen, že jsme se nedomluvili. Neustále nám chtěl něco sdělit, házel hůl na zem, šťoural do děr, ale bohužel, naše jazykové znalosti tamějších jazyků jsou minimální.

Přímo v Tabrízu jsme sice navštívili historické Ázerbajdžánské museum, ale většinu času jsme strávili v El-Goli. Museli jsme si také zařídit odvoz do Astary, která byla naším dalším cílem. „Jak se tam sakra dostaneme?“ Takovou otázku si v Íránu klást nikdy nemusíte. Vždy se o to někdo postará. Srdcečně, nezištně. Jakmile jsme dorazili taxíkem na autobusové nádraží, během pár minut bylo vše vyřešeno. My jsme nehnuli ani brvou. Jak je to možné? Jednoduše. Tady jste v Persii, ne v Čechách, kde se bojíte i na informacích zeptat paní na jakoukoliv otázku.

Do Astary jsme vyjeli večer s nadějí, že se vyspíme a budeme ready na další den. Omyl. Ačkoliv autobusy jsou snad ještě na větší úrovni než u nás (nikoliv městské), o silnicích se to tak říct nedá. Retardér vedle retardéru. Usnout v buse by bylo nadlidským výkonem, brzy jsem to vzdal a kochal se večerní jízdou, při níž nešlo vidět ani ň.

V Astaře jsme vystoupili ve čtyři hodiny ráno. Co teď? Najít park, kde se vyspíme, než se rozední. Nakonec nás probouzí zahradník, který chodí stále kolem nás s hadicí. Necháme se odvést do hotelu a pak hurá ke Kaspickému moři. Ano, Astara je „přímořské“ městečko. Samozřejmě v uvozovkách, neboť jde o největší slané jezero světa. Na holky v bikinách jsme museli zapomenout. Stejně tak na krásné písčité pláže. Opalovačka na tvrdých kamenech gigantických rozměrů a nikterak čisté moře. Ale to vem čert, nepřijeli jsme na rodinnou či důchodcovskou dovolenou, na to si ještě pár let počkáme.


Astara byla vlastně naše mezizastávka do Rashtu. Na nabrání sil před další delší cestou. Do Rashtu jsme se svezli sběrným taxíkem. Nebylo to zrovna pohodlné, ovšem sakra levné. V Astaře jsme opět spíše poznávali místní kulturu a povahu lidí. Lidé nás tradičně zastavovali, v parku jsme si zahráli s chlapci stolní fotbal, při němž přiběhli mnozí další mladíci, aby náš match sledovali. Nějací Turci nám zaplatili grilovanou kukuřici, kterou nám chtěl snít jeden mrňavý špunt, jehož maminka s dcerkou na nás házely očka. No prostě pohoda a život bez špetky stresu.

Alespoň z našeho pohledu. Ačkoliv noční život vypadal, že se žije v Íránu pohodový a bezstarostný život, není tomu až tak. Mnozí Peršané od rána do noci sedí ve svých krámcích. Život v Íránu je pro mnohé tvrdý. Platy tu nejsou obrovské. „Plat závisí na práci, ale ve státních složkách je průměrná mzda 300-400 dolarů. Můj otec, jenž je učitelem, má 350 dolarů,“ říkal jeden z Peršanů, jenž se mi nezdráhal odpovídat na mé otázky, i na ty citlivější. I z tohoto důvodu ho raději nebudu jmenovat. Íránský režim je stále tvrdý, ačkoliv ne jako dřív. Jedna slečna se mým sepsaným otázkám raději vyhnula, právě z tohoto důvodu. Nedivím se jí. Však i u nás za komunistického režimu se nesmělo nahlas mluvit, někteří se obávali mluvit také potichu.

„Rozhodně chci více svobody!“ pokračuje nejmenovaný chlápek, jenž by se jednou rád dostal do USA, tedy země, která je íránskou vládou tak nenáviděná. „Nepovažuji sebe za Muslima, snažím se být sám sebou. Jen íránské a americké vlády jsou nepřátelé. Lidé nepřemýšlí jako oni, máme rádi Američany a dokonce jejich prezident má tady hodně fanoušků! Dovol mi říct, že většina lidu si přeje žít v USA nebo v Evropě, protože si myslí, že zde najdou větší podporu a štěstí!“ říká tento vysokoškolák, který ale nemohl vycestovat, protože nejprve musí mít za sebou vojenskou službu.

Rasht byl možná nejmodernějším městem, kde jsme byli. Dokonce i supermarket či pizzerii zde můžete nalézt, což v tomto světě plný kebabů a tržišť není běžné. Doufejme ovšem, že tyto pohledy nebudou brzy běžné po celém Íránu, ačkoliv by si to možná místní přáli. Žen v burkách jsme tu viděli minimálně. Ale zde jsme se nezdržovali. Než jsme tu strávili jednu noc, vyrazili jsme na několikadenní výlet do Masoulehu, historické vesničky v horách, kde jsme zůstali pět nocí. Tohle místo doporučuji všem cestovatelům.

Už když jsme sem přijeli, potvrdilo se, jak jsou Íránci nápomocní. Jedna slečna vyběhla z mikrobusu, aby mi vrátila od řidiče 10 tisíc riálů, které jsem chtěl nechat jako jakési dýžko. Tato krásná Peršanka dorazila do Masoulehu s rodinkou, s kterou jsme nakonec strávili den. Aniž by se nás pořádně ptali, sehnali nám perfektní a levné ubytování. Opravdu, v Íránu se není čeho bát, vše se vyřeší samo. Dokonalé místo pro jezdění na „blind“. Tato šestičlenná rodinka, s níž jsme také povečeřeli, byla moderní. Holky nebojácně zahodily za vesničkou své šátky a provázeli nás krásnou přírodou.


Další dny jsme už trávili sami. Rodinka se vrátila do Rashtu a my se vrhli na těžké trekingy do hor. Nedotčená příroda, vstřícní vesničané, krávy na každém kroku. Jedna velká paráda. Ale už žádná velká vedra. Ačkoliv jsme byli jen 1000m nad mořem, výrazně se ochladilo. Mlha padala z hor až do naší vesničky, až nastal den, kdy jsme neviděli ani na patnáct metrů. Zrovna v tu chvíli jsme trekovali nejdelší a snad i nekonečnou cestou, po které jsme se také krátce svezli s vesničany na korbě náklaďáku. Pokud se nám stala jedna nepříjemná nehoda, tak právě v horách, kde na nás zaútočili psi hlídající stáda v ohradách. Naštěstí obtisky jejich zubů nezůstaly na našich nohou a „pouze“ nás „vyštěkali“ do bezpečné vzdálenosti. Kamarád si tedy vyměnil trenky a mohli jsme pokračovat dál. Ale kam, když nevidíme na krok? V tu chvíli zafoukal vítr a ukázaly se nám překrásné hory a krajina. Pouze na pár sekund, než nás opět zahalila mlha, která se dala doslova krájet. Než jsme se rozhodli vrátit, krásy hor se nám ještě párkrát odhalily.

Dny jsme si krátily také jízdou do Foumanu, kde jsme si dokupovali zásoby. Vyrazili jsme také na Rudkhan Castle, pár kilometrů od Rashtu. Ačkoliv nejsou ceny nějak zvlášť nižší než v ČR, řekl bych že jsou v něčem téměř srovnatelné, cestování vyjde opravdu levně. Cena benzínu se pohybuje kolem pěti korun na litr. Tak proč toho nevyužívat?

„Ahoj, jak se máte,“ ptá se nás Peršan při cestě na Rudkhan Castle. Jen zíráme. Ano, mluvil česky, respektive znal jen tuto frázi. Ani netušil, že se trefil a že mluvíme českým jazykem. Milá náhodička a další z desítky setkání, která vám vždy udělá úsměv na tváři.


Írán je opravdu krásnou zemí, kterou rozhodně navštívím minimálně ještě jednou. Již při četbě výtečné knihy Břéti Turečka Labyrintem Íránu, jež je sepsána velmi objektivně a je plná pohledů a názorů obou stran, je jasné, že tato zem se vymyká průměrné šedi. Je velkou škodou, že její pověst ničí režim, s nímž mnozí Peršané nesouhlasí. Ale ani on nebude věčný. Již slábne. „Ještě loni zatýkali lidi za to, že jedli o ramadánu, dnes to nikdo neřeší,“ řekl nám nejmenovaný Peršan. Cenzura však zůstává. Potvrdil mi ji také český expert na blízký východ svým zajímavým příběhem, jenž nemůžu bohužel publikovat. V TV jsme zase sledovali s úsměvem jednostranné zprávy o Izraeli a Palestině. „Nechci ukvapeně soudit, ale nesouhlasím se zabíjením lidí v Gaze. Íránu se ovšem vůbec nelíbí aktivity Izraele,“ říká mi. To je ovšem kapitola sama pro sebe, které se částečně a velmi zajímavě zabývá výše zmíněná kniha.

Nikde jsem se nesetkával s tak příjemnými lidmi, kteří vás svým způsobem začnou až štvát. Každý si chce poklábosit, každý se chce vyfotit.

A co je na Íránu nejkrásnějšího? „Nikdo na tuhle otázku nemůže odpovědět správně, protože tu můžete vidět úžasné paláce, na jiném místě jsme zase proslavení tím, že tam máme všechna čtyři roční období naráz. Například teď je tady horko, ale moji přátelé šli dneska lyžovat,“ říkal jeden z místních.

Co k tomu dodat? Otázka opravdu složitá. Pro mne milovníka focení dokonalá zem. Trekaři tu najdou krásnou přírodu. Milovníci památek si přijdou rovněž na své. A každý se zde bude cítit jak doma. Opravdu.

Autor: Petr Kotrlík | karma: 27.61 | přečteno: 2110 ×
Poslední články autora